ROSKA Brno - město

Zpráva o rekondici v Zubří 2022

Spím jak na psí plachtě, slyším troubit ranní vlak projíždějící po jednokolejné trati přes zastávku Olešná. Markéta Šťastná ji honosně nazvala nádražím, leč budovu tu opomněli vystavět. Od půl čtvrté se převaluji v posteli. Ráno se cítím jak vyoraná myš.

Musím být na rozcvičce včas, nebo mi strhnou body!!!

Leč marná lásky snaha. Na plácku, kde cvičíváme, nikdo není. Kde se stala chyba? Kam uletěli? Kdo to ví? Mžourám do černého asfaltu nerovné pěšiny propojující „Slunečnici“ s hlavní budovou rekreačního střediska „Jasenka“ nedaleko Zubří u Nového Města na Moravě. Něco se tam hýbe, vlní. Možná to jsou oni. Dnes cvičí Romana, tak to bude zábava. Hledám své místo, nejdřív u zdi. Paní kuchařky něco melou, vrčení mlýnku přehlušuje hlas cvičitelky. Udělám pár kroků, abych zavřel okno zvenku, leč přísný pohled a hlasitý Janin smích mě zastavuje. Dnes cvičenka, ale jinak rovněž cvičitelka mi sděluje: „Oni musejí také dýchat! Teď si to otevřely.“ Stahuji se zpět a do oka mi padne pěkné místo na slunci hned vedle vlnící se Olgy Rubinové. Je to blíž louky nad mírným svahem s dřevěnou vývěsní cedulí REKREAČNÍ STŘEDISKO JASENKA. „Tady bychom se mohli zítra na závěr vyfotit!“, bleskne mi hlavou.

„Uchopíme hlavu do dlaní a protáhneme boční krční svaly.“

Snažím se pohybovat alespoň rámcově podle instrukcí, leč mé tělo vzdoruje a zůstává v ranní křeči. „Uchopíme prosím imaginární tácek s hrníčkem a krouživým pohybem po spirále směrem vzhůru ho položíme na stůl! A hezky zase zpátky dolů!“ Oblíbený cvik Marušky Vodičkové. Nerozlučná dvojka Mařenka a Jeníček, skvělý tenor a kytarista, mají teď po vynětí novotvaru z Honzíkova mozku starosti, jak ho postavit z vozíku zpět na vlastní nohy a rozchodit. Určitě se to podaří, leč bude to běh na dlouhou trať. Připomínají mi knížete Bolkonského a jeho paní z Dostojevského románu Vojna a mír. Je to jako vždy. Každá mince má dvě strany. Invalidní vozík pomůže s přemísťováním, svaly rychle ochabnou. V dubnu na Pastvinách oba vycházeli na delší procházky po svých vlastních nohou a já se belhal po areálu s pojízdnou nákupní taškou. „Co s tím uděláme, Miloši?“ „Dostaneme ho zpátky na nohy!“ „Já ti k tomu zapískám písničku „Chodíme, chodíme hore po dědině, nejednej maměnce dcerku obudíme…“ „Už ne, Ivane!“, vnímám Honzovu reakci na moje pískání na sopránovou zobcovou flétnu. Přestávám a Maruška v klidu pomáhá posunovat nohu za nohou. Pěkný kolohnát a teď ještě oplácaný díky všeliké medikaci. Kolem něho naštěstí poletuje drobná, pilná včela a pomáhá mu s úsměvem a láskou. Jak známo, ta i hory přenáší. „A co jemná motorika“, táži se nesměle a jen se vysune skoro bezvládná levá ruka, pro skvělého kytaristu, který nás bavil svojí hrou a zpěvem tak důležitá.

Život je krutá komedie!

Snídaně volá, Hola, Hola, Hola!  Zkušený fyzioterapeut Luděk Oblouk, s nímž bydlím na jednom pokoji, mi objasňuje, že náš častý problém jsou oslabené pektorální svaly. A co je to za svalovou partii, táži se nesměle. To jsou ty, které jsou důležité pro správné držení těla a jejich oslabení vede ke shrbení a všelikým kyfózám. Lovím ve své paměti, že se jedná o prsní svaly.  Prožívám magický zážitek při aplikaci metody Access Bars, kterou s námi přijela provádět Alexandra Malíková. Jedná se o jemnou, laskavou masážní techniku prováděnou na hlavě, v oblečení, na lehátku. Působí se na 32 bodů, kterých se ve speciálních kombinacích dotýká. Můj mozek se dostává do hluboké relaxace, regeneruje a uvolňuje náboj myšlenek, představ, rozhodnutí, postojů. Mohou omezovat naše tělesné i duševní zdraví. Já si připadám, jako bych se vznášel nad touto loukou, která se svažuje nad Jasenkou. Kdysi to tady byl možná sopouch vulkánu. S touto myšlenkou přišel Pavel Šťastný. Chodí s bílou hůlkou a kdysi vystudoval kartografii a živil se jako geodet, je mimochodem též zapálený radioamatér. Kdysi v prvohorách to tady skutečně mohla být sopka. Utváření terénu, horniny, které budují krajinu, tomu nasvědčují. „Ivane, máš slovo a můžeš tak čtvrt hodiny povídat o geologických zákonitostech, vývoji Země, o tom jaký původ mají kameny, které jste si přinesli a budeme je malovat akrylovými barvami,“ dává mi slovo Olga a chystá všechno pro to, aby naše umělecké snažení k příležitosti 30. výročí Unie Roska dospělo ke zdárnému konci. Pouštíme se do malování, leč kamínky, které jsme si měli přinést, kvapem mizí. To tak nenechám! Taková příležitost, naučit se něco nového. Příjezdovou cestu lemují hromady kamení. Jsou to štěpné fylitové, znělcové, či jaké břidlice. Pár úderů a balvan se rozpadá do menších kamenů, na které se bude dobře malovat.

„Zvolím si zelenou, tatínek působil přece jako lesník, a navíc se blíží ty volby!“ uvažuji v duchu.

Naše rekondice by byla poloviční, nebýt příjemných večerů s linoucími se melodiemi a akordy vyluzovanými na španělskou kytaru Milanem Svobodou, a písněmi zpívanými občas v duetech s Alexandrou Malíkovou. Přednáška Markéty Dunděrové, týkající se finančních příspěvků pro hendikepované osoby, dostupnosti pomůcek apod. jako vždy vynikala precizností a logikou. Markétina rétorická a psychologická erudice je obdivuhodná.

V našem ležení zavládl boží klid. Příroda je panenská, jemně prší, prostě ideální podmínky k tomu abych mohl psát svou zprávu. Nemohu v ní zapomenout na důležitou aktivitu propojující brněnskou skupinu lidí, jejichž družka roztroušená skleróza je tichá, věrná nenažraná přítelkyně, svině. Touto aktivitou je zpracovávání levandule, zdobící veřejná prostranství ve statutárním městě Brně a okolních obcích. Kořenový systém zbavený hlíny a humusu oddělíme od natě, jež se rozstříhaná na jemnou řezanku a smíšená s polyethylenovou hmotou stane výplní těl. „A jakápak jsou to tělíčka?“ Ne ledajaká! Látka zdobená přírodními, či grafickými motivy, polystyrenové hlava rozzářená úsměvem na lících, ouška jemná, svůdná k zulíbání. Za klobouky zručně háčkované by se nemusely stydět vyhlášené módní salony. A ta jejich jména Markéta, Saša, Hanka, Broňa i cizinky se najdou: Margareta, Izabel, Sandra či Beatrix, holky z celého světa, možná i z jiných planet. Šíří slávu na trzích v Brně, v Domově svatého Josefa v Žirči, na Roskiádě v Nymburku, i do zahraničí se vydávají s našimi členy a členkami putujícími po modré planetě letící vesmírem.

A další magické setkání. Tentokrát s Buddhou, a to na výletě do zmíněné metropole Vysočiny. Šlapali jsme hezky jako zakladatel buddhismu bosky po chodníku, pod nohama střídavě ostré kamení, pichlavé jehličí, písek, při nášlapu na drť borovicové kůry ucvrkáváme bolestí, masírujeme chodidla na bosém chodníku poblíž luxusního hotelu u Skalského rybníka. Láhev minerální vody tam stojí 40 korun českých a mají tam i zmrzlinu, prostě velký svět. Nakonec jsme ho nalezli ukrytého v cukrárně. Kolem rybníka mokřadní vegetace s orobincovými doutníky, pcháče bahenní, prostě spousta druhů, které u Jasenky nenajdete. Další přírůstky do botanických okének Ivana Novotného a duše celé rekondice Romany Konečné.

Musím říci, že rekondice se mimořádně vydařila (ostatně jako každá), i díky finanční podpoře od MČ Brno – Královo Pole, a už se těšíme na další.

Ivan Novotný, Roska Brno–město