Rekondice Kadlcův mlýn
Rekondiční ozdravný pobyt roskařů
„Nedělej ofuky a pojď si to tričko převléct, po zádech ti tekl pot čurůčkem!“
Jenom pootočila hlavu, trochu se přikrčila, jako lvice před skokem, a tázavě se na mě podívala.
„Nepřeháníš to trošku?“ Říkala, aniž otevřela ústa.
Nakonec jsem Olgu přesvědčil a zaměnila své nové zpocené tričko za moje suché z MaRSu. Pravda, trochu na ní plandalo. Je to svalnatá žena, dala by se na ní studovat anatomie.
Rekondice se blížila svému vrcholu. Správce Kadlcova mlýna právě nastartoval sekačku, aby ještě víc přistřihl nakrátko střiženou louku u potoka Říčky, která teče líšeňským údolím. Kadlcův mlýn dominující mezi příkrými srázy lemujícími údolí se měl stát svědkem něčeho nevídaného. „Dovoluji si váz přivítat na předpremiéře Bramborových líbánek,“ snažil jsem se překřičet sekačku. „No já říkám naší nové divadelní hře Zahrada u Vlasty podruhé,“ přihřála si Olinka polívčičku. „Není ještě úplně dokončená. Snad se zápletka jejím aktérům bude hodit k účesu.“
„Obsazení bude stejné jako v loňském Slunečníkovi. Jenom místo jednoleté slunečnice roční, kterou Bouřivák vloni zlomil si letos Vlasta na svou řícmanickou zahrádku zasadila brambory,“ pokračoval Ivan, spoluautor námětu.
V dálce zahřmělo. „Bouřka bude někde nad Žatčany,“ podotkla Liba, když zakalkulovala směr větru, počet vteřin mezi zahřměním a úderem blesku a rychlost zvuku. „Oli, raději už nikam neodjížděj, chytne tě pěkný slejvák!“ Všichni jsme se snažili přesvědčit naši kolobkářku, leč na chvilku jsme viděli jen zadní kolečko, jejího skvostného vozítka.
„Jak to všechno vlastně začalo?“ Ptala se mě mamka, po návratu do Vyškova.
„Víš, Majka Kašparová, hlavní organizátorka, to měla všechno vychytané. Bydlel jsem jako vloni v dubnu v přízemním pokojíku na rodinném penzionu Kadlcův mlýn v Brně–Líšni. Náš denní program začínal budíčkem: Hola, hola, nový den nás volá v sedm hodin. Za půl hodiny jsme aktivovali své tělesné schránky rozcvičkou s nápěvem: A my opět vstáávááme, s protažením slunko víítááme. Naše cvičitelky Jana a Maruška přivedly naše těla a smysly do absolutního vyladění. A pak už... Kdo se těší na snídani? Jáá, Jááá ...
Každodenně připravený švédský stůl představoval správný základ, jež nám vnukl vždycky skvělý nápad. Stále jsme cvičili....Mezi desátou a jedenáctou, na karimatkách či na židlích cvičení, radost také smích! Před obědem jsme se brouzdali okolními loukami, stráněmi, lesy.“ A tak to šlo den za dnem.
„S jak vám tam vařili?“
„Skvěle, takovou domácí kuchyni si dal každý líbit. A měli velký výběr a všechno super. Jen byl trošku problém si zapamatovat, kdo si co vybral. Takže to byla skoro vždycky trochu licitace. Já jsem preferoval bezmasá jídla a ryby. Losos neměl chybu.“
Olga se převlékla do svého nového trika, které mezitím na sluníčku uschlo.
„Podívej, co tu mám všechno napsané!“
Nesměle jsem se dotknul lemu jejího trika s anglickým textem popisujícím, že její majitelka má věrnou kamarádku, kterou je roztroušená skleróza.
„No to musíš začít hezky od začátku.“
Vrhl jsem tedy lačně svůj pohled na její hruď a každý řádek podrobně prozkoumal.
„To bude Brailovo písmo!!!“
Aby si byla jistá, že nic nepřeskakuji, používal jsem dlaně, prsty... Vše jsem podrobně prozkoumal.
„Takové triko musím mít!“
„Tak si ho objednej, to přece není žádný problém,“ opáčila Olinka.
No ale zpátky k naší rekondici. Po odpoledním klidu jsme seděli pod pergolou. Začal jsem vykládal, jak jsem při loňském pobytu na přepadu nádrže pozoroval zajímavé zelené porosty. To by mohl být nějaký vzácný mech. „Tak se tam zajedeme podívat,“ opáčil Jirka. Já bych šla taky s váma, přidala se Jana.
Rychle jsem si půjčil od Majky elektrický skútr. Trvalo pravda chvíli, než jsem se ho naučil ovládat, ale pak už naše karavana vyrazila. Já na skútru, invalidní vozík, na kterém dorazil Jirka z nedaleké Mokré a Jana pěškobusem jsme vyrazili na hráz třetí přehrady v líšeňském, Mariánském údolí. Zelené povlaky jsem fotograficky zdokumentoval. Chvíli jsme meditovali, až se jeden z koupajících se pánů nabídl, že nám pomůže záhadu vyřešit. Zanořil se do vody a kus bahna se zelenými porosty přinesl. Nadšeně jsem poděkoval, a uložil předmět doličný do košíku mého skútru. Nebyli to mechy, ale jen řasy, asi žabí vlas. I negativní zjištění má ale svou hodnotu. Ona ta voda byla už taky trochu cítit. Lidská civilizace holt přírodu válcuje. Výlet mě nadchnul a tak jsem druhý den vyrazil ještě na druhou stranu k Horákovské myslivně. Přivezl jsem si odtud hezké fotky. Jel jsem původně ke kapličce, která stojí opodál. Pak se ale zjevila krásná slečna vedoucí koně na vyjížďku. Podařilo se mi udělat krásnou momentku a na kapličku jsem jaksi pozapomněl. Řešil jsem problém jak převézt bez úhony kopytníky, které jsem chtěl cestou odebrat do herbáře a demonstrovat na příští bylinkárně, která bude pojednávat o jedovatém a magickém býlí. Pán venčící psa mi půjčil igelitové sáčky, které měl pro zcela jiný účel.
Málem jsem si z rekondice odvezl ergoterapeutické pomůcky. Jejich výstava zabrala prostor u delší zdi ve společenské místnosti. Dokonalá prezentace musela každého zaujmout. No, neodpustil jsem si a nakonec jsem se nesměle zeptal: Co když se nám kousek těch pomůcek někam zakutálí. To se z nich stane těžko odbouratelný odpad? Paní Cetlová mě ale ujistila, že to není žádný problém, že chybějící dílek zašlou. Skládačky to byly opravdu náročné. Chtělo by to procvičovat zlenivělé mozkové závitky. Jenže se už znám. Vzpomenul jsem si na krámy, hromadící se v mém pokoji a skládačku, kterou jsem si zakoupil, jsem věnoval do tomboly.
Ti nejzdatnější vodomilové se vydali na vyjížďku do Kohoutovického bazénu. Byl jsem svědkem pouze příprav na dalekou cestu za dobrodružstvím veřejné hromadné dopravy. Potom jsme čekali s večeří na vyčerpané, ale spokojené plavce. Měli ji holt studenou. Vojna není kojná!
Jako každý rok jsme nenechávali zahálet svoje hlasivky. Jeníček byl letos maximálně pracovně vytížen. Přijel se za námi podívat, kytaru měl s sebou, určitě parádně zpíval. Já jsem se asi zrovna někde coural. Zazpíval jsem si s chutí s Milanem, jeho písně ze zlatých šedesátých neměly chybu. Jen ta Tereza, jedině Tereza mi chyběla. Určitě příště bude...
No komu patří dík za podporu našeho rekondičního ozdravného pobytu: Unie Roska v ČR Praha – Ministerstvo zdravotnictví, Statutární město Brno – místní část Brno–Líšeň.
Zaznamenal Ivan Novotný
